A protože nejel ten den domů vozem,

tak navštívil bez výčitek osvěžovnu Hrozen.

Z Hroznu odcházel však už trochu pomalu,

takže se nám zastavil na dalších pět u „ Varů “.

Óóó, zas vymetá hospody,

óóó, to zas bude ostudy.

Snad protože měl koupit čtyři listy na pilu,

ale místo toho navštívil hostinec U Kvapilů.

Protože tam na něj lezla nuda přímo děsná,

došel, ale už ze široka, do hotelu Hvězda.

Za poslední pětku hlt piva si tam dal,

poďvaje se na hodinky, na zastávku pospíchal.

Jen si zase nemyslete, že by na Jelena zapomněl,

nešel tam kvůli dluhům, které tam vždycky měl.

A že v kapse neměl pak už ani groše,

s lítostí nám vzpomínal na knajpu „U Antoše“.

Na zastávce potkal svého kolegu Mílu,

a pohled mu řekl vše - měl se také k dílu.

Pak viděl jsem, jak z dálky úsměvem už hýří,

kdo jiný než Kořala k zastávce se blíží.

Tak velká trojka sešla se a je plná chlemstů

a hoši večer sejdem se na Sychrově u  Herbstů.

Už jako malá holka bylas nádherná,

hezký  dítě  jako „bejby„.

Dál roky běží a tvé krásy přibývá,

teď jsi dáma, prostě „lejdy„.

Tvá chůze svádí mě a z očí plane žár.

Je to znát, že jsi sexy.

Tak proč jen ke mně dál se  zády  obracíš,

říkáš : „Hej díky nechci.„

Proč děláš levné scény, úniku stejně není,

úniku stejně není, máš to prohraný.

Když jsi nej, tak mi dej, už to holka klidně vzdej.

Já tě znám, já tě mám přečtenou.

Zavři oči, nastav tvář, dál tenhleten scénář znáš.

Já tě znám, já tě mám přečtenou.

Tvá chůze svádí mě a z očí plane žár.

Je to znát, že jsi sexy.

Tak proč jen ke mně dál se zády obracíš,

říkáš: „Hej díky nechci.„

Děsíš se obrazu se smutnou labutí.

Máš strach z havraních křídel.

Vzpomínky k obloze jak ptáci vyletí.

Já zasel vítr a vzápětí bouři jsem sklízel.

Hádanku o Tobě sám těžko vyřeším,

i když se tak snadná zdála.

Že dělám dál spoustu chyb, rozhodně připouštím.

O smutnou labuť ses den co den stále víc bála.

Svět toulavých básníků chtěli jsme milovat,

jenže každý sám a taky po svém.

Já nedokázal bych se v kostele zpovídat,

možná snad proto, že někdy je na všechno pozdě.

Tak víra a zklamání jsou vlastně přátelé,

ze starých knih se nám smějí.

Já nechápal písně, co hrají se v kostele,

i když je poslouchám málo – dál v uších mi znějí.

My šli hledat malíře, toho, co maloval

samotu našeho věku.

On do končin neznámých asi se zatoulal.

A po jeho stopách jdem dál už několik roků.

Kultovní předměty z obětních kamenů

naleznou po nás Ti druzí.

Až spočinem v obětí ve výhni plamenů,

já zrodil se bos a odejít chci zase bosý.

Až se čas naplní, budeme k sobě mít

zase o kousíček blíž.

Všechno se kolem nás nádherně napraví,

vrátíš se zpátky a snáz smutnou labuť pochopíš.

Jsi bosá jako víla, tanečnice smilnící,

pocit viny  v sobě střídáš, divoženka šílící.

Ten pocit nesmělý Ti brání začít žít.

Kdo to dnes ocení - ze studny lásky pít.

Neznámá hlavou slova teď Ti jdou.

Neznámý řidič bůh je nad tebou.

Království, kde snůška citů vyvěrá.

Rozbitá váza snů, snad se to slepit dá?

Každý ráno vstáváš s potřísněným svědomím,

od koho spásu žádáš, když u srdce zabolí?

Navenek šťastná být a v duši žhavý svár.

Nedosněný  sen si snít, co se právě začal zdát.

Podťatá jak bříza tvoje tvář je plačící.

Z čerstvých ran vytéká míza, smutné oči ronící.

Královna vzhlížící na vymodlenou svatozář.

Panenka sídlící ve snech a vzpomínkách.

Poloviční víra a v přátelství už nevěříš,

pocit štěstí nářek střídá, místo ano říkáš když.

V souhvězdí Blíženců se ocit´ Velký vůz.

Zabil vztah milenců, zbyl jen zápor, chybí plus.

Ptal jsem se potoků zpěněných, co přináší z řeky proud.

Kolik kluků a holek je nevěrných a kdo právo má vynášet soud.

Za úplňku mluvil jsem s Měsícem.

On ptal se mě, jaké to je, být člověkem, který zrodil se

na planetě jménem Zem.

Já vyprávěl jsem o rozkvetlých lípách,

kam slétají se hejna včel,

a opálených blonďatých dívkách.

Ten Měsíc mi vše záviděl.

Mám nápad, počkej, až se rozední.

A místo spánku přijď navštívit Zem.

Jsem zvědavý, co v uších Ti bude znít,

až tu prožiješ jedinej den.

Není všechno zlato, co třpytí se,

na to vem, měsíčku, jed.

Nejhorší na tom, že neví se,

že to nepoznáš na lidech hned.

Okusíš lásku a vzápětí bídu, uzříš to, co je žal.

Co slíbených slov mění se rázem v špínu, rád bych ti jen radu dal.

V ten okamžik nebe se zatáhlo a Měsíc někam se  skryl.

A já měl pocit, zda se mi vše nezdálo a zda ten Měsíc vůbec tu byl.

Ač tu nejsi, vím, že mě posloucháš.

Mé rady a názor  ber a pamatuj, že touhu rukou nespoutáš.

A za tu svou, za tu se per.

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Já slyšel kohosi hrát.

A tak hraju a zpívám, to aby se žilo,

a kousek své touhy chtěl bych Vám dát.

Mysticky krásná jak hebrejská víla,

tak mi dnešní večer připadáš.

Nádoba vášně. Jen pro Tvůj úsměv zpívám.

Proč si se mnou takhle zahráváš?

Jsi tak mladá, krásná, nezkažená,

plameny vášně z tvého těla žhnou.

Jsi tak mladá, krásná, nespasená,

pohledy z očí slídí, k tobě mě zvou.

Já, čaroděj lásky, co ztrácí dětskou tvář,

Ti po půlnoci tajně kytky nosím.

Na těle smilno a nad hlavou svatozář.

Jednou ve zlatě a jindy zase bosý.

Bezbřehá je řeka času neónové noci,

v které marně snažíš se plout.

Bezejmenná přání mění se v žalostný pocit

a hvězdy na nebi lžou.

Utopený  v splínu a zbylo jen pár snů,

smutný básník tu na pergamen brečí.

Pochytaná slova z těch předešlých dnů.

Poražený před mohylou klečí.

Pozdravuj toho, toho, co tě objímá,

že mu na stotisíckrát teď závidím.

Ale v labyrintu srdce si tě navždy ukrývám,

a tak může začít  další píseň znít.

Zajatec hříchů v ženských srdcích dál se potloukám.

Přeplněná studna citů vylévá svůj splín.

Trosečník smíchu zas v širé moře vyplouvá.

Dálnicí z pekla se řítí ďáblův syn.

Nepočítám jména, jsou zavátá ve vzpomínkách.

Vystřelený šíp znovu najde nový cíl.

Padlá duše sténá, v mé nahotě mě objímá.

Ten pohár slasti – kolikrát už jsem z něj pil?

Do tmy hříchů dál se nořím,

černobílá, němá tvář.

Z rozbouřených širých moří

trosečník lásky pluje k Vám.

Zpívám: „Kde sílu brát, ze vzdušných zámků stavím si most.

Zůstávám sám, pro lásku brečím, nemám jí dost.

Znám loučení a šrámy z duše nevyvanou.

Dál toužení a hebkost těl mě zas dostanou, svůj úděl znám.

Desatero vět, to nezabrání pohledům,

prázdným klínům, očím, které zvou.

Z těch prázdných let, bez jakýchkoliv ohledů,

smyslné vize dál vláčejí mě tmou.

Kající se slova si marně stále přemítám,

odnikud nikam sám ze sebe vyhnaný.

To všechno znova, stejný útes vlna omývá,

nicotné prázdno, všechno je prohraný.

Tam před zdí hřbitovní uložili k spánku

děvče, co nosilo korále pouťový.

Ať se jí hezký sen zdá o slunci a zámku,

každý člověk na zemi je smrtelný.

Útesy, útesy sebevrahů každý den něčí osud naplní.

Ztráty a nálezy z minulých dnů, rekviem údolím tiše zní.

Posvátná místa mění osudy v nás,

jdeme řekou smrti plnou kamenů.

Ten plamen lásky navždy zahubil mráz,

rozlitou kaluží všedních dnů.

Ty útesy  vlastně hroby jsou,chybí jenom kříže,

zlomených duší stále přibývá.

Zástupy sebevrahů jdou, ať žebrák byl, či kníže.

Co jednou skončí, těžko začíná.

Na křídlech času žalem zlomeni otvíráme bránu

cizím světům, tajemstvím a snům.

Jsme s věčností už navždy  spojeni.

Smilovaná náruč. Co zbylo, dávno není, jen vypálený dvůr.

Duní sál, první tóny znáš,

starej rokenrol dobře poznáváš.

Otvírá okno Tvým vzpomínkám

vizi vzdálenou, když jsi bigbít hrál.

Vše se zdá jako tenkrát, když jsi tu stál,

jen pár let, nic víc, a vše se točí dál.

Nás je pořád víc a víc,proti nám nezmůžeš nic.

Klidně řvi si na nás dál, v srdci máme rokenrol.

Jako mávnutím křídel Pegasů vzlétáš ke hvězdám,

vstříc svým bigbítovým snům.

Rokenrol, to je síla v nás, marné volání,

už přichází náš čas.