Potkala mě holka neznámá,

řekla mi chlape pojď,

budeme relaxovat sexem.

Tak já jí hned očima zamával.

Jenom mi laso hoď,

klidně na tom spolu třeba exnem.

Nenapíšem žádnej dopis na rozloučenou,

jenom tak se v kanafasu vokulíš.

Potom si dám láhev rumu, navrch zelenou,

a ty z mojí lajny vyšumíš.

Co je mi do Tvojí chuti relaxace,

to je ale normál běžná situace.

Dva si spolu ťuknou, pak se rozejdou.

Nelez pod peřinu s vobejdou.

Nechal jsem si v kartách ložit pasiáns.

Čekám na veget,

kartbába má pro mě dneska cit.

Já chci návod na život, kde je ten canc?

To nejde vydržet,

když se nemáš čeho zachytit.

V oblacích a někdy tmou,

jasný cíl máš před sebou.

Detroit City, Montreal,

Peking, Dillí, potom Soul.

Runway zjevila se před tebou.

Runway, halogeny na zem zvou.

Runway, z monitoru známý hlas.

Runway je tu zas.

Vestibul, tam tváře zříš,

kafe, pizzu v bistru sníš.

Každý někam pospíchá,

svým myšlenkám podlíhá.

Runway zase vidíš před sebou.

Runway, halogeny na zem zvou.

Runway, z monitoru známý hlas.

Vstávej, už je čas.

Denně ji vidím, má zahalenou tvář,

z mollových tónů kolem hlavy svatozář.

V bolavých srdcích se ukrývá,

kde není láska, svá křídla rozpíná.

Od jara do zimy, od ledna do vánoc,

provází svítání a uzamyká noc.

Falešnejma zubama se usmívá,

kde není láska, tam drápy zatíná.

Kolika lidem už rozbořila most,

v kolika domech byla nepozvaný host,

v kolika uších křičí do ticha,

Kde není láska, je prázdná samota.

Ví, kde je peklo, a ví, i kde je nebe.

Kde plameny pálí, i kde to hodně zebe.

S marností se snoubí v pevném objetí,

kde není láska, jsou slzy dojetí.

Rozesmátá bestie z ksichtu dá si číst,

rozepsaný román, marně voláš: obrať list.

Příběh, který začal, ale nekončí,

kde není láska, je prázdné náručí.

Kolik dnů a kolik let,

kolikrát než naposled.

Zamkne dům a půjde spát.

Co potom zbyde, co potom zbyde,

se Vás ptám.

Přichází noc, ať je pro mě hrou,

zamávám křídly a poletím tmou.

Škaredý havran je podoba zlá,

za tělo hříšné zaplatím daň.

Bez víry v lásku, tak pustě jsem žil,

rozkoše střídal, z plných pohárů pil.

Bohémskou cestou já nechal se vést.

Už se stmívá, přichází trest.

Mávám křídly, nocí létám tam a sem.

Mávám křídly, přání mám, ať už je den.

Nad ránem se na okamžik proměním,

a ty, má lásko, spatříš moji tvář.

Pohlaď mě, než za pár vteřin zkamením,

než se země dotkne sluneční zář.

Ta chvíle je mi tak vzácná,

proč musím havranem být.

Černý pták, co po nocích kráká,

neví, jak Ti to říct.

Když padaj' hvězdy přání jediné mám,

člověkem být, zase chtěl bych se stát.

Ty ráno vstáváš, já odcházím spát,

kamennou zrůdou musím se stát.

Bílá skála, bysta hrůzy, temný stín.

Bílá skála, já jsem její němý syn.

Zas navečer se na okamžik proměním

a ty má lásko spatříš moji tvář.

Pohlaď mě, než za pár vteřin oněmím,

kdo trestá mě za to, že jsem byl lhář.

Zamiloval se kněz

do holky z ulice,

pan farář bez peněz,

do mladý děvky s tváří světice.

Tenhle starý pán

vždycky tak zbožný byl,

teď zlil se jako Dán,

mešním vínem se zpil.

No tak teď bůh suď,

jak se zachová.

No tak buď jak buď,

před láskou se nikde neschová.

Jen skříňku odemknout,

a znovu zapít žal,

před oltář pokleknout,

dál už se nedostal.

Pod kopyty koní vrže zmrzlý sníh

a lehký zimní vánek do očí mi vdých.

mlhavý sen, kterému podléhám,

sen, který vrací ke vzpomínkám.

Pacholkem jsem byl a sloužil u koní

a každý večer v maštali spal vedle ní.

Její dlouhé černé vlasy slámou voněly,

a potichoučku ševelily a zpívaly.

Vem' si mě, vem si, vem' si mě, vem',

než vyjde slunce, než bude bílý den,

líbej mě, líbej, líbej a hřej,

a svoje srdce do mých dlaní dej.

Ráno vstávali jsme šťastni, že můžem spolu být

a bezstarostně vyváděli koně k řece pít.

Roztříštěná voda stékala po šíjích,

a pod splavem ozýval se dívčí smích.

Navečer, když nad obzorem slunce západ plál,

opřený o ohradu vedle ní jsem stál.

Čekajíce na tmu, až zem políbí,

a na zpěv jejich vlasů, těch vlasů havraních.

Však rozplynul se sen jak opar nad vodou,

snad v tomto století vše zdá se náhodou.

A tak čekám na vlasy, a nemusí být havraní,

na ty, které potichoučku zpívají.

Toulám se Prahou, v kalužích vidím svět.

Potkal jsem holku nahou

a mám náladu lepší hned.

Copak se to děje, proč seš nahatá?

Koukej, národ se ti směje,

k tomu  všemu ještě seš blonďatá.

Jde dál a klopýtá v dešti,

jde dál, Bůh ví o čem sní.

Jde dál ač bouře si běsní,

já se za ní ohlížím.

Hej ty zmoklá krásko,

asi máš velkej splín.

Za chvíli bude jasno

a ty máš krásně mokrej klín.

Když už je tak mokrej,

tak já bych nápad měl.

Že prej jsem sprostej,

její hlas tak vážně zněl.

Já jenom chtěl si vzít,

co jiní přehlíží,

tu zmoklou krásu.

Pár něžných slov a doteků,

že má všechno co má mít.

To co má se stát,

proč se nestane,

proč se s tím tak loudá.

Začínám snít, kdo jí dostane,

doufám, že budu to já.

Přísloví nám říká:

Dvakrát měř pak řež.

Co se sexu týká,

rovnou  řežu, to mi teda věř.

Mělas asi smůlu,

anebo velkej pech.

No tak hlavu vzhůru

a aspoň šáhnout mě holka nech.

Často sním, vzpomínky stárnou

a svůj pláč teď pokouším se skrýt.

V očích ještě rozestláno,

proč zdá se šedý krásně bílý sníh?

Vybledlý a přesto krásný,

je obraz dětství ve mně ukrytý.

Je pohádkou, snad básní,

a najednou je všechno jak má být.

Pavučinou času hledám ztracený svět,

torzo dnešních snů.

Jahodový koláč a ve váze květ,

dítě šťastných dnů.

Chvíli snít, chvíli být,

chvíli spát ve Tvém náručí.

Chvíli mít, chvíli žít

vrátit čas tolik bych si přál.

Mlhou snů se toulám,

ten naivní hlas citů ve mně zní.

Stařec s holí slepě couvá,

a vypráví svůj příběh, paměti.

A dál pod okny voní růže,

jen o pár let mají starší kořeny.

Jim čas dal, nás zmůže,

a dílo věků skončí plameny.

Staletá je myšlenka jak vrátit se zpět,

však s každým umírá.

Stříbrem noci padá z nebe andělů zpěv,

bránu dětství otvírá.

Lidé se scházejí, plní každý kout,

kat už tě do naha svléká.

Stala ses ženou, teď přichází soud,

tělo máš z krve a mléka.

Tvá krása je ďáblovo oblouznění,

den, když se s přízraky střídá.

Ďábel se na dívku často mění,

vlasy jak havraní křídla.

Slzičky v očích a ve tváři vzdor,

já jsem tvá spása, tvůj inkvizitor.

Obujte dívenku do palečnic,

zastavte rejdy všech čarodejnic.

Jen v ohni je záchrana, dobře to víš,

zřekni se boha i krále.

Zapalte hranici, přineste kříž,

vítejte na černém bále.

L. Odháněl

Dobře vím, neznal jsem lásku.

Neříkej, co jsem tím zavinil.

Poslední teď dej mi sbohem.

Jak jsem uměl, tak jsem žil, teď umírám.

Na dlouhou cestu tvá loď vyplouvá,

ďábel se ti včera zdál.

Osud kormidlem zalomcoval,

do říše temna vplouvá.

Katakomby, přístav duší.

Na dlouhou cestu můj koráb vyplouvá.

Utíkám před vlastním stínem.

Modlím se k Bohu a prosím,

nechte mě spát.

Katakomby v sobě tají

vybledlé vzpomínky mlhavých příběhů.

Mrtvolně studená země

je rájem pavouků, mumií a sarkofág.

Ná, na, na, ná

Je vlahá letní noc

za chvíli párty začíná,

"Harlejů" je tady moc

a přijíždějí dál.

Dlouhé vlasy, kůže, chrom

a whishy z Tenesse.

Country, regae, rokenrol,

všem bigbít v uších zní.

Hou hej  jupíja-ou,

kdo chce pít, tak nejde spát.

Hou hej  jupíja-ou,

až do rána budou hrát.

Tetování na rukou

a šátky na hlavách,

na grilu kotlety budou,

pivo teče po bradách.

Velký, tlustý, hubený,

všichni tu dneska jsou.

Kelly, George, Mongomery,

střízliví nebudou.

Dlouhá je noc,

která promění se

v mejdan, co jen tak neskončí.

Ten bourák s tebou "bejby "

dneska pomazlí se,

koukej, asi tě to naučí.

Ná, na, na, ná

Chlastej, ať se pobaví

tělo žhavý jak drát,

a krásný holky blonďatý

tě nenechají spát.

Že noc není na spaní,

to tu každej ví,

po sexu tělo hladoví,

k ránu se všechno sní.